OK1HCG

sepsal OK1DDQ

Ahoj, nejsem moc velký spisovatel, ale přestalo mě bavit, jak do naší diskuzní skupiny přispívá pouze Brad Pitt a další celebrity, tak jsem se rozhodl napsat článek o zatím nejlepším summitu, který jsem absolvoval. Sice jsem to nezamýšlel, ale zážitky ve mě jsou ještě silné, tak článek vyšel poměrně dlouhý. Jestli se bude líbit, tak ho čtěte třeba na dobrou noc, na pokračování.

Jedná se o Medvědí Horu = OK/PL-012. Tahle SOTA mě láká již delší dobu. Je to výzva, leží v dosti nepřístupné části Šumavy – kdyby to šlo jednoduše, tak ji již někdo udělal. A za druhé, ten název Medvědí Hora. Ty představy, jak se tam kdysi proháněli medvědi a jaký tam byl lovecký ráj. Již několikrát jsem udělal nesmělý pokus zdolat tenhle summit, ale pokaždě se něco zhatilo.

Blížil se prodloužený víkend, situace v práci byla ustabilizovaná, vše nasvědčovalo tomu, že nebude „SOTA přerušovač“ (vysvětlivka pro ostatní – telefon od zákazníka, že se něco po…, a že je nutné to okamžitě napravit).

V pátek jsem si zabalil věci a hurá na chalupu v Jaroškově u Stach. Počasí nemělo chybu, byl jsem odhodlaný celý víkend „prosotovat“. Pak ale začínal můj plán dostávat trhliny. První překvapení se dostavilo asi 5 minut po mém příjezdu. Přijel švagr Libor se synovcem Martinem s tím, že plánovaná oprava střechy, která se měla dělat příští týden, se bude konat nyní, protože Martin, jako hlavní expert na výškové práce za týden nemůže. V duchu jsem tedy odmazal pomyslné body z mého SOTA konta a vrhli jsme se na střechu. Díky Martinovi to šlo skvěle, a tak jsme v neděli ve 14 hod mohli nahlásit splnění úkolu a já jsem začal zase přemýšlet, jak naložím se zbylým časem. Doba byla pokročilá, tak jsme se rozhodli pro rychlý přesun na Kvildu. Libor se jel dorazit na kole, Martin šel ulovit několik fotek podzimní Šumavy a já se rozhodl pro summit Tetřev = OK/JC-006.

Po návratu domů jsem vytáhl mapu a začal spřádat plány na Medvědí Horu. Ani čerstvý upgrade TOPO Cz3pro od Garmina mi nedodal příliš důvěry v proveditelnost plánu. Medvědí Hora leží na jih od Modravy v I. zóně národního parku (NP) a cest je tam poskrovnu. A pokud někam vedou, tak ne k vytouženému cíli. Nakonec se mě povedlo trasu naplánovat, tedy délka asi 23 km, převýšení cca 400 m. S mojí kondicí tak akorát parametry na celodenní výlet.

Jenže šumavský vzduch je přece jenom nějaký silnější (jak říkala moje babička), a tak jsem v pondělí zaspal a na Modravu jsem přijel až v 9:30 hod.Už jsem se nezdržoval, na záda hodil ranec s 12.5 m teleskopem a další SOTA výbavou a vyrazil směrem na západ po červené na Javoří pilu. Asi po kilometru jsem přešel na neznačenou cestu, která se stáčela směrem na jih. Za zády jsem nechal poslední výspu civilizace a davy turistů, kteří pendlují po oblíbené trase Modrava – Poledník. Cestu asi upravili pro těžbu dřeva, mírně stoupala a kilometry přibývaly, ranní deficit jsem pomalu smáznul, takže jsem se rozhodl, že si dám svačinu. Okusuji jablko a přemýšlím, že za chvíli budu muset z cesty sejít, abych se příliš neodchýlil od kurzu, když v dálce slyším nějaký zvuk. Omyl je vyloučen – jede sem auto! A za chvíli se ze zatáčky skutečně vynořil džíp správy NPŠ. V duchu jsem zapřemýšlel, jestli nejsem již v nepřístupné zóně ale to už u mě zastavuje. Vzadu mají čerstvě uloveného jelena. Hlava s nádherným parožím přečnívá zadní korbu auta, prostě nádherný kus. Já bych na takovéhle zvíře vystřelil asi pouze v případě hladu, ale ostatní je sřílejí pro zábavu. Moje averze ještě o stupeň stoupla. Řidič se zajímal, co tu dělám a kam mám namířeno. O summitu jsem se preventivně nezmínil, řekl jsem, že jdu na Březník a potom zpátky na Modravu, což byla pravda. Dostal jsem tedy ponaučení, abych nevstupoval do I. zóny parku a abych nechodil do lesa (je jelení říje a mohlo by to být nebezpečné). Chtěl jsem se zeptat jestli si myslí, že jako pěšák udělám v NPŠ větší ekologickou škodu než ta jejich třítunová obluda, ale pak jsem jedovatou poznámku radeji spolkl a vše jim odkýval. Nebylo jisté, zda se za chvíli nepotkáme znovu a to už by tak tolerantní být nemuseli. Odjeli, já si oddechl, že to tak dobře dopadlo a moje odhodlání sejít z dřevařské cesty při nejbližší příležitosti ještě posílilo. Tam kde se prohánějí strážci NPŠ v džípu, já být nemusím.

Za chvíli jsem dorazil na rozcestí, kde jsem měl podle mapy odbočit na lesní pěšinu. Na mapě byla značena čárkovaně. Tam kde měla být pěšina, byla paseka, kde se zrovna těžilo dřevo. Řekl jsem si že to asi rozjezdili traktorem a na druhé straně paseky určitě bude. Hledám i na druhé straně a opět marně. Kouknu na hodinky a ty mě moc optimismu také nedodaly. Na mapu jsem ani nekoukal, to jsem věděl už ze včerejška, že další alternativa neexistuje. Pustil jsem se tedy lesem zhruba po trase oné zmizelé lesní pěšinky. Při této příležitosti můsím také složit poklonu GPS Garmin a mapě TOPO Czech 3. S tím se může pustit do lesa i takový orientační antitalent, jako jsem já. Místy jsem měl pocit, že bych podle GPS mohl jít, i kdybych byl úplně slepý. Přešel jsem jeden hřeben a sestoupil do údolí Roklanského potoka, cesta pořád nikde ale zato se mě objevil pohled na kus panenské přírody, nádherné údolí obklopené lesem, uprostřed zurčící potok. Všude klid a mír, jediný, kdo tam dělal rámus, bylo několik ptáků, kterým se nelíbilo, že jsem pronikl do jejich výsostného territoria. Kolem potoka byla zvěří vyšlapaná stezička, tak jsem se po ní pustil. Asi po kilometru idilka skončila. Potok vyvěral z úzkého údolí a já se musel od něj uchýlit a vyšlapat sráz nad ním. Celkem jsem si nelámal s tím hlavu, protože tak kilometr přede mnou jsem se měl napojit na další cestu, která byla tentoktát na mapě vyznačena plnou čarou. Byl jsem skálopevně přesvědčen, že ta už tam bude, tak jsem odhodlaně šlapal do srázu. Jenže terén byl čím dál, tím horší, řekl bych neschůdný, a tak jsem se musel od plánovaného kurzu dost odchýlit. Nakonec jsem se vyškrábal na jakýsi lokální kopec, kde byl terén sice lepší, ale stále mě nepouštěl do správného směru. Cestou jsem viděl několik kališť, kde byly patrné stopy divočáků. Asi se tam ty bestie chodí vyvalovat, když je obtěžují mouchy. Začal jsem přemýšlet, jak se takový divočák řídí, kdybych ho náhodou potkal a on se rozhodl že mě trochu popoveze. V SOTA manuálu jsem odpovídající kapitolu nenašel. Jestli ještě uvidím civilizaci, tak Danovi napíši, aby ji tam doplnil, Hi.

Když to vypadalo, že se do správného směru nedostanu, poradil jsem se znovu s mapou. A hle, přiblížil jsem se k jiné čárkované cestě, která ač je to neuvěřitelné, mě měla dovést na tu vytouženou křižovatku. S novou nadějí jsem se vydal cestě naproti. Po půlhodině chůze, kdy navigace tvrdila, že jsem na cestě, opět stejná situace – kolem stromy stojící i padlé, ale něco jako cesta ani náhodou. Tuhle situaci jsem měl již dnes natrénovanou. Pustil jsem se tedy po pomyslné cestě a přemýšlel, jestli náhodou ten summit dnes neodpískám. Blížilo se poledne, já jsem bylvzdušnou čarou asi 5 km od kopce a kolem mě neprostupný les. Sestoupil jsem do údolí Novohuťského potoka. Přede mnou opět nádherná scenerie a jelikož bylo poledne, tak jsem se usadil a sežvýkal kus chleba. Opět jsem se poradil s mapou a hle – údajně jsem pár stovek metrů od cesty, po které jsem chtěl pokračovat. To mi vlilo novou sílu do nohou.

Zvednul jsem se a vyrážím určeným směrem. Vylezu na planinu, kde měla byt cesta, chvilka napětí a pak jen rozpačitě koukám. Byla tam tráva asi 40 cm vysoká. To by samo o sobě navadilo, ale kde je cesta?? Po podrobnějším průzkumu jsem si všiml, že v jednom mistě je tráva asi o centimetr kratší. Že by cesta? Moc se mě to nezdálo, ale vzhledem k tomu, že za poslední 2 hodiny to byla ta nejlepší dálnice, kterou jsem viděl, tak jsem se rozhodl, že se po ní pustim. Sice nevím, jestli ji budu schopen sledovat, ale zkusím to. Hurá, je to v suchu. Asi po 1km se cesta natolik vylepšila, že už nejsem na pochybách, dokonce i GPS si spokojeně pochrochtává, že jdu po plánované trase. Jediné, co mi kalí radost, je čas. Je skoro 13 hod, na kopec je to tak 5 km a k autu dalších 13 km, tedy pokud mě zase neukradnou cestu. Takže prodlužuji krok, abych deficit trochu snížil.

Asi tak 100 m přede mnou vidím přebíhat přes cestu zvěř. Zastavím a chvíli se dívám, abych je zbytečně neplašil. Najednou slyším v křoví kousek přede mnou, jak se jím někdo prodírá. Čekám a vyleze nádherný jelen. Vypadá stejně jako ten kus, který střelili strážci NPŠ. Uviděl mě a zastavil se přímo na cestě v plné kráse. Pohled jako z kalendáře. Jen 30 m přede mnou stojí nádherný jelen bokem, hlavu otočenou ke mě, obrovské paroží, na každém 5 nebo 6 výhonků. Překvapeni jsme byli oba. Když jsem se vzpamatoval, pomalu sahám pro foťák, abych si ten okamžik zvěčnil. Bohužel jsem to překombinoval. Jelen, jakmile zaregistroval pohyb, udělal loop, za který by se nemusel stydět ani stíhací pilot RAF a zmizel zpátky v křoví. Ohromeně se ještě chvíli dívám, ale jen komíhající se větvičky naznačují, že to nebyl sen ale opravdový pán zdejších lesů. Vidět jelena na 30m v jeho království, je něco úplně jiného, než sledovat zpitomělou zvěř v oborách nebo ZOO. Já se v našich horách pohybuji poměrně často, ale tohle se mi povedlo poprvé v životě. Pokračuji a přemýtám, jak je to nádherný kraj a jak to zařídít, abych tu mohl být častěji. Nyní již cesta ubíhá dobře. Pod kopcem ji opouštím a poslední úsek jdu zase lesem. Naštěstí zde není moc polomů, tak mi to ani nebere moc sil. Za 20 minut jsem na hřebenu, je tady nádherná cesta z vrcholu Medvěd. To můžu zkusit zase příští rok. Chvíli hledám vrchol – nivelační značku jsem nenašel, tak jej určuji podle GPS.

Je 14 hod, není čas na hrdinství, stavím rychle anténu a usedám k rádiu. Na 7.032 kHz je OE6WIG/p, zkouším ho volat, rád bych dnešní den korunoval také nějakým S2S, ale má veliký pille-up a s mizernou anténou a 10 W by to trvalo dost dlouho, než bych se dovolal. Tak to vzdávám a hledám volný kmitočet. Moje snahy zaregistroval DL8YR, hned po mém prvním CQ mě volá a pak už to jde ráz na ráz. Vyvolávám nádherný pille-up, který trvá asi půl hodiny. Když hlavní nával končí, beru ještě slabé stanice, které byly překryté těmi vlčáky se 100 a více waty. Vetšinou pokud to jde, dělám každého, koho slyším. Když už nikoho neslyším, rozloučím se a vypínám stanici. Myslím, že to byla důstojná SOTA, celkově 48 QSO a dokonce i 2 OK, OK1ZE a Vráťa OK1KT. Radost mi kalí pouze to, že se nezdařilo žádné S2S, ale jak jsem říkal, není čas na hrdinství – je 15 hod a přede mnou je 13 km a nerad bych zůstal v noci uprostřed lesa.

Cesta zpět už probíhá normálně. Tentokrát už cesty, které jsou na mapě jsou i ve skutečnosti. Mířím na Březník a pak dále na Modravu. Na Březníku se ještě otočím a prohlédnu si krásné panorama, kterému dominuje Luzný. Škoda, že naši předkové neposunuli hranice kousek na jih, měli bychom o jeden důstojný summit více. Hladinu adrenalinu mi jen jednou zvedne, když vidím uprostřed I. zóny NPŠ zaparkované auto. Již konečně chápu politiku správy NP. Pěšáky je potřeba odtud vyhnat, aby si tam papaláši a jejich kámoši mohli pohodlně dovézt zadek v autě a nikdo jim do toho nekrafal. K tomu je přece stráž NPŠ. Takoví, jako jsem třeba já, to dost těžko snášejí, když se v NPŠ prohánějí auta a nekonstruktivní kritikou kazí dobrou práci správy NPŠ. Každý ať si to přebere po svém. Já si nádherné zážitky z dnešního dne odnáším a doufám, že mě to vydrží do příští expedice na Šumavu.

Jirka

Můj dovětek:

8.10. 2009 – OK1HCG

Na tuto akci Jirka použil ještě FT-857D, i když už má nový „americký“ TRX = PFR-3 , který si postavil ze stavebnice – zatím podle jeho zážitků je spokojen, dosažené výsledky lze srovnávat s používáním FT-857D. Údajně má teď v batohu hodně místa a neví, čím ho naplní, ale asi nějakou zimní výstrojí (říkám já, Hi)…